Díky novému poprsí se sama sobě zase líbím

Vždycky jsem měla malá, pevná a hezky tvarovaná prsa. Kvůli kojení a velkému výkyvu váhy v těhotenství mi z nich ale zbylo něco, co se prsy ani nazvat nedá. Kdykoliv jsem se svlékla, vyhýbala jsem se zrcadlu obloukem, protože mi bylo do pláče. Jediná šance, abych se znovu začala cítit jako žena, tak byla plastická operace.

K rozhodnutí podstoupit augmentaci mě přivedly ještě další dva důvody. Každá návštěva obchodu se spodním prádlem představovala zápas. Kvůli nekonfekčním ňadrům mi seděla akorát sportovní podprsenka, která mi ale z hrudníku vytvářela ploché letiště. Když bylo navíc dceři 10 měsíců, odešel ode mě přítel. Vidina toho, že bych se měla před někým novým svléknout, mi naháněla husí kůži.

Moje sebevědomí bylo tak na nule, že jsem se dokonce styděla i před panem doktorem Pavlem Horynou. I když jsem věděla, že mě lékař soudit nebude, moje první návštěva v ordinaci byla plná obav a nervozity. Pan doktor je ale milý a opravdový profesionál a stres ze mě brzy opadl.

I moje okolí, které o zákroku vědělo, reagovalo na změnu pozitivně. Přála jsem si co nejpřirozenější prsa, a to se mi splnilo. Cítím se teď opravdu skvěle. Žiji, pracuji, sportuji. Nákupy spodního prádla mě baví a nejvíce si užívám, když podprsenku vůbec nenosím. To jsem si dříve nemohla dovolit.

Když se mě dneska někdo zeptá, jestli bych šla do zákroku znovu, neváhám a souhlasím. Stojí to rozhodně za to. Přání a sny jsou přece od toho, abychom si je plnili.